Raději dluhopis nebo dluhopisový fond? 2. díl
Minule jsme si povídali o rozdílu mezi nákupem konkrétního dluhopisu oproti dluhopisovému fondu. Dnes se zaměříme na podmínky, za kterých se konkrétní dluhopis vyplatí oproti dluhopisovému fondu. Já obecně před konkrétními dluhopisy konkrétních firem varuji a to z několika důvodů.
Za prvé: Proč nějaká firma “Máma, táta s.r.o.” vydává dluhopisy? No asi proto, že už jí žádná banka nepůjčí a nebankovní instituce jsou drahé. Prostě už není schopna financovat svoje záměry levněji. Není to možné. Tím pádem vydá dluhopisy a doufá, že je prodá. V tom okamžiku přichází druhá otázka: Proč je neprodává na burze, ale prodává je investorům? Je to právě proto, že pravděpodobně ti drobní investoři si nejsou schopni vyhodnotit rizika související s investicí a zejména právě kreditní riziko, že se tato konkrétní firma položí. Kdežto na burze, zkušení investoři, obrovské podílové fondy se svými analytickými týmy, jsou schopné se podívat na hospodářské výkazy firem a říct si, že tahle příležitost nedává žádný smysl, protože je to prostě hloupost. Je však možné, že nějaký dobrý obchodník vás okouzlí vysokými slibovanými výnosy zrovna tohoto dluhopisu. Takže vždycky zůstává otázka, proč se firma “Máma, táta s.r.o.” nefinancuje na burze? Proč se nefinancuje standardním systémem, který je sto let známý a je funkční, využívá ho spousta jiných společností a proč postupuje jinak? Většinou je to tím, že se buď snaží schovat nějaká fakta, aby nebyla tak dobře viditelná, nebo jsou pro zkušené investory nezajímaví. Proto já, když už mi dojde takový mail “hele mám tady dluhopisy “Máma, táta s.r.o.,” vyhodnoť mi to,” tak já se dívám na tři základní věci:
Jestli je zajištěná likvidita dluhopisu. Tzn. jestli ten dluhopis jde prodat. Jaké jsou podmínky odkupu, abych byl schopný svoji investici zlikvidovat, kdybych peníze potřeboval. Aby ten dluhopis byl kótovaný na nějaké burze, aby byl veřejně prodejný, aby nebyl jen o tom, že firma to ode mně musí koupit za nominál a to mnohdy jen v případě, že se jí “chce”.
Kreditní riziko, tedy riziko toho, že se společnost položí. Vždycky říkám, že pokud to ta firma myslí vážně, tak si nechá vystavit rating. Dluhopisový rating zpracovávají tři velké společnosti na světě. Podívají se na účetnictví a hospodaření firmy a řeknou, jak je velká pravděpodobnost, že ta firma zkrachuje na nějakém horizontu. Ratingová řada je AAA, AA, A, BBB, BB, B, CCC, CC, C a nakonec je D. Říká, jak je pravděpodobné, že firma “Máma, táta s.r.o.” nedostojí svým závazkům. V okamžiku, kdy firma rating nemá, říká, že tímto vyhodnocením firma neprošla, tím pádem nevím, jaké je skutečné riziko. Já osobně mám největší strach z rizika, které nejsem schopen poznat a odhalit. Proto je pro mě druhým důležitým faktorem, jestli firma má nebo nemá rating. Velké firmy dělají rating nejen na sebe, jako firmu, celek, ale nechávají si dělat rating na jednotlivé dluhopisové emise, které vystavují, což je velká známka důvěryhodnosti, protože vystavit vlastní rating není úplně levná a jednoduchá záležitost.
Třetí kritérium je velikost emise. Pokud si firma takto napůjčuje 10 mil od 5 klientů, tak co udělá, když jeden z nich bude potřebovat ty peníze stáhnout? No pravděpodobně nic moc. Ale když má velkou emisi, třeba miliardu korun, a rozpustí ji mezi tisíc klientů, tak je jasné, že si firma poradí lépe, když některý klient bude potřebovat svou investici stáhnout. Proto je pro mě třetím kritériem pro výběr dluhopisu či dluhopisových fondů velikost emise. Osobně za vhodné kriterium považuji velikost emise alespoň půl miliardy korun.
Tím neříkám, že je automaticky nějaký dluhopis špatný, ale říkám že svým klientům doporučuji dluhopisy (oproti fondům) za tří podmínek:
- kótace na veřejné burze kvůli zajištění likvidity,
- jasně vystavený rating kvůli ocenění kreditního rizika,
- velikost emise kvůli likviditě
Pokud nemáte tyto tři věci splněné, je podle mě vždycky lepší kupovat dluhopisový fond.
Jak se rozhodnete vy?