Klíčky nebo šalinkarta?
Nedávno jsem se chystal k cestě do kanceláře, sbalil do tašky notebook, oblékl oblek, uvázal kravatu, dopil ranní kávu a už jsem si šel obouvat boty, když se na mě moje žena podívala a zeptala se, co blbnu, že mám ještě čas. Odpověděl jsem jí, že jsem počítal s tím, že pojedu do kanceláře městskou hromadnou, protože se mi nechce v centru parkovat a kvůli dvěma schůzkám plýtvat benzínem. Po velmi krátkém a příjemném rozhovoru jsem svoje rozhodnutí přehodnotil, vzal do náruče svoji dceru a o dvacet minut později jsem autem odjel do kanceláře. Otázka zní: Jsem pod pantoflem nebo za tím stála racionální ekonomická úvaha?
Nejsem pod pantoflem. Samozřejmě jsem hlavou rodiny. A moje žena jako správný krk tou hlavou obratně hýbe. Dost vtípků, teď vážně. Za celou situací stojí rozdílné vnímání toho, co je racionální a maximalizuje užitek. Mikroekonomie nás učí, že každý z nás se snaží chovat racionálně a maximalizovat svůj užitek. Užitkem se myslí dobrý pocit z užívání a spotřeby ekonomických statků. Tento dobrý pocit má ovšem každý z nás z něčeho jiného a dokonce i u každého z nás se podněty, které způsobují dobré pocity, mění. Proto je důležité si vždy uvědomit, jaké faktory měly na konkrétní rozhodnutí vliv. Pojďme si tedy rozebrat moje dilema:
Cesta tam a zpět městskou hromadnou trvá asi 80 minut, autem včetně parkování 40 minut. Cestou tam a zpět autem tak ušetřím 40 minut času. Náklady na cestu autem jsou vzhledem ke vzdálenosti asi 36 korun.
Již dávno jsem se naučil v autobusech číst knížky a odborné články, takže místo 80 minut ztraceného času na jednu cestu se jedná o 80 minut studijního času, který je pro mě osobně poměrně vzácný. Čekal jsem, že cestou do kanceláře a z kanceláře budu číst knížku. Aktuálně jsem měl rozečteného Globálního Minotaura od Janise Varufakise, který je v současnosti ministrem financí Řecka. Teď už vlastně pár dní není. Na četbu jsem se těšil a s dobrým pocitem z ušetřených peněz za cestu autem, jsem se chystal na cestu autobusem.
Moje žena ví, že hodně čtu a vzdělávám se a dokázala pochopit moje úvahy, které vedly k volbě cesty autobusem. Nicméně z jejího pohledu vypadá dilema trochu jinak. Posledních devět let mého podnikání mi dělá asistentku. Dokonce tvrdím, že bez jejích administrativních schopností už bych asi nepodnikal. S narozením naší dcerky Terezie musela samozřejmě zvolnit pracovní tempo, což se projevilo tím, že jsem se začal s administrativou prát sám. Určitě už jste si domysleli, že to nedopadlo nejlépe. Proto jsme došli k tomu, že když jsem doma, tak jsem tatínek na rodičovské dovolené a až odejdu na jednání, tak se z mojí ženy stane maminka na rodičovské. Proto je pro mě každý okamžik, kdy moje žena sedí u počítače a rve se s tou neuvěřitelnou hydrou jménem administrativa, velmi vzácný. Takže tehdy ráno to moje žena vnímala tak, že 40 minut na cestách navíc je čas, kdy mi nemůže pomoct s prací a tento čas nás v konečném důsledku stojí víc peněz než 36 korun za benzín. A četbu si můžu nechat na večer do postele ke sklence vína, kterou si v autobuse nedám.
Potud chladně racionální pohled. O tom samozřejmě můžeme vést diskusi. Stejně tak můžeme diskutovat o ekologickém hledisku nebo možnosti, že v autobusu potkám někoho známého a objeví se nečekaná příležitost. Aspektů k vyhodnocení bychom určitě našli mnohem víc, ale když mě ta naše malá modrooká zrzka zatahala za nohavici, tak mi bylo i bez těch pár vět s mojí ženou jasné, že pojedu autem.