Ještě 5 minut spánku
Jako lidstvo jsme k tomu došli jednoduše. Všichni lidé se prý dělí na sovy a skřivany. Já jsem typická sova. V noci se mi dobře pracuje. Když moje žena s naší dcerkou usnou, je absolutní klid, nikdo nevolá a už téměř nechodí maily. Proto bych si ráno rád přispal. Svůj vztah ke spánku bych popsal pár verši z pohádky o lenochodovi.
Spánek je chvilka mezi dvěma bděními,
a nezabrání ani světlo denní mi,
abych se v spánku zbavil nepohody,
jak to chodí mezi lenochody.
Já bych nejraději spal pořád. Proto jsem nejčastější obětí myšlenky „ještě 5 minut“. Mé ženy se problém 5 minut navíc až tak netýká a i kdyby se jí náhodou týkal, naše dcerka ji nenechá. Když se nad tím však zamyslíme, chuť poflakovat se v posteli je neracionální. Budík si nastavujeme pragmaticky pod nátlakem večerní únavy a představy, co všechno nás další den čeká. Kdy potřebuji vstát, abych se umyl, oblékl, nakrmil děti, odvezl je do školky a tak dál... Otázka zní, jestli si tu představu udržíme do rána.
Když se probouzíme, naše emocionální já se nás snaží přesvědčit, že si ještě chvíli máme odpočinout, užít si bezstarostnosti a pohody. A tady je zakopaný pes. Jakmile tomuto pocitu podlehneme, oněch 5 nebo 10 minut spánku nám může chybět a najednou máme méně času. To zvyšuje množství stresu, které se na nás nahrne, když chaoticky pobíháme sem a tam, snažíme se zároveň čistit zuby, oblékat košili a krmit dítě, které je ještě v pyžamu. A co víc, někdy se stane, že budík odpálkujeme tak silně, že už nezvoní a zaspíme třeba hodinu. Lapidárně řečeno, to už je „průs..-...švih“.
Proto říkám, že 5 minut spánku navíc je nesmyslných a neekonomických. Vzroste míra stresu a hned na startu dne jsme naplnění špatným pocitem, nechutí, či dokonce vztekem. Stojí těch 5 minut za to? Teoreticky ano. Tedy za předpokladu, že těch slastných 5 minut v posteli bude tím nejlepším, co mě následující den čeká. Ale já za sebe říkám, že ne a už dlouhou dobu se snažím vstávat na první zvonění budíku. Když mě navíc čeká další den něco příjemného nebo zajímavého, stává se mi, že nemohu dospat nadšením. Když se budeme na další den těšit, když budeme celou noc prožívat emotivní stav, že den, který nás čeká, bude fajn, nebudeme potřebovat 5 minut spánku navíc. Ty nám sice zajistí „lepší“ nebo „spokojenější“ den, ale jen na chvíli.
Stejně víme, že musíme vstát. A to je vlastně celá rada. Naučte se na další den těšit. V tom případě budete vnímat těch pět minut navíc jako ztrátu času, jako mrhání skvělým dnem. Vstanu rychleji, uvařím si kávu a u toho si popovídám se svou ženou. Myslím si, že je to lepší a zajímavější, než ležet pět minut v posteli a doufat, že nezaspím.
Co myslíte Vy?