Práce s rezervou začíná od stanovení její minimální výše. Do těchto úvah vstupuje několik faktorů:
- Jak moc nám kolísají příjmy a výdaje, protože finanční rezerva by měla tvořit polštář, který tlumí otřesy mezi příjmy a výdaji. Proto by taky měl mít větší rezervu například podnikatel, který čeká, až mu zákazníci proplatí faktury, než státní úředník, který má každý měsíc ke stejnému datu mzdu na účtu.
- Jaká rizika nám hrozí, jak velký finanční dopad tato rizika mají a zda je tedy budeme řešit rezervou. Například můžu nabourat auto, být nemocný nebo přijít o práci. Pokud zjistíme, že některé riziko má tak velký finanční dopad, že prostě rezervu nejde vybudovat, je vhodné se zamyslet nad jinou možností ochrany proti riziku.
- Musíme se rozhodnout, jakou úroveň životního standardu chceme mít zajištěnu. Tedy jestli budeme výši rezervy odvíjet od našeho nezbytného, normálního nebo luxusního spotřebního koše.
- Musíme si odpovědět na otázku, jak rychle chceme mít jakou část rezervy k dispozici. To je důležité nejen v okamžicích, kdy potřebujeme peníze teď hned a nejlépe v hotovosti, ale i v případech, kdy budeme čerpat rezervu po delší časové období.
Z těchto otázek má vyplynout to, jak velkou rezervu potřebuji a kde má být uložena. Můj osobní názor je následující:
- Malá část by měla být k dispozici doma v hotovosti pro případy nečekaných drobných oprav, jako je rozbitá pračka. Výše hotovostní rezervy na úrovni 10 000 Kč v drtivé většině případů dostačující.
- Druhou část doporučuji kumulovat na spořicím účtu. Tato část rezervy je tak okamžitě dostupná, a přitom je méně dostupná než na běžném účtu. Nehrozí tak riziko, že ji spotřebuji na každotýdenní nákup. Naopak je možné ji využít na financování pravidelných velkých výdajů jako je platba za dovolenou, Vánoce, nebo postupné šetření na novou sedačku. Výše úspor na spořicím účtu by se tedy měla odvíjet od krátkodobých cílů rodiny a toho, jak moc jí kolísají v průběhu roku příjmy a výdaje. Pro většinu z nás je dostatečná výše na úrovni trojnásobku normálního spotřebního koše.
- Poslední část rezervy už je vhodné mít uloženou v nějakém konzervativním nebo vyváženém podílovém fondu. U této části rezervy již nevadí to, že peníze jsou dostupné zhruba do týdne, protože má sloužit k pokrytí velkých a vážných průšvihů zejména na příjmové stránce rozpočtu. Jedná se tedy o rezervu pro případ dlouhodobé nemoci či ztráty zaměstnání. Při stanovování její výše je tedy nutné vzít v úvahu i případné zabezpečení ze strany státu – nemocenskou, podporu v nezaměstnanosti a podobně. Měla by být tak vysoká, abychom byli v součtu s ostatními částmi rezervy a sociálními dávkami v pohodě alespoň na půl roku. Přesné stanovení částky je již určitě téma na schůzku s finančním poradcem.
Už víme, jakou rezervu máme mít a kde má být uložena, což ovšem nezajistí její vytvoření. Nejlépe se rezerva tvoří pomocí návyku odkládat peníze. A je skoro jedno, jestli se rozhodneme odkládat každý měsíc stejnou částku, nebo budeme odkládat poměrově část našeho příjmu. Stejně tak je ze začátku jedno, jestli pro tvorbu rezervy využijeme obálku, do které každý měsíc odložíme pětistovku, nebo spořicí účet, na který každý měsíc pětistovku pošleme. Na začátku tvorby rezervy totiž není podstatné, s jakým úrokem máme rezervu uloženou, ale kolik jsme do rezervy odložili. (Ostatně zkuste si spočítat rozdíl mezi obálkou bez zhodnocení a spořicím účtem s úrokem. Pokud máte rezervu 10 000 Kč, tak vám rozdíl za rok sotva zaplatí dvě piva.) Další možností je využití jednorázových příjmů ať už z odměn, dědictví, či prodeje majetku. Tento způsob je bohužel nepředvídatelný a špatně řiditelný a proto jej nemůžu doporučit. Může to být příjemný bonus, stabilitu rodinného rozpočtu bych na to ale nevsadil.
Doporučuji začít s budováním rezervy odkládáním fyzických peněz do obyčejné obálky. Je totiž jednodušší si uvědomit samotný akt budování rezervy a lépe se tak vytváří návyk. Jakmile je pro nás rezerva neoddělitelnou součástí života a máme alespoň její hotovostní složku, doporučuji pokračovat v odkládání peněz do rezerv pomocí trvalého příkazu stejně jako při zřizování dalších úspor. Mezi trvalé příkazy a inkasa na penzijní připojištění, stavební spoření, telefon, kabelovku a další se tak jednoduše přidá trvalý příkaz na určitou částku, která pravidelně odchází na spořicí účet nebo podílový fond. Za krátko přestaneme s těmito penězi na každodenní bázi počítat a až přijde nějaká nečekaná událost, tak budou připraveny ji vyřešit. Pocit klidného spaní je pak k nezaplacení. Minimálně do té doby než si vzpomeneme na to, že existují rizika, na která prostě rezervu nenaspoříme ani za celý život. Pro váš klidný spánek již připravuji další článek s názvem Rizika.